Příspěvek předsedy APA Václava Nekvapila na semináři „Zákon o regulaci lobbování”

Seminář v Poslanecké sněmovně pořádal poslanec a místopředseda Ústavně-právního výboru Jakub Michálek a Rekonstrukce státu

24. června 2024 

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR

Kdyby slovo “lobbing” nemělo tak pejorativní význam, jak jej chápe veřejnost, média i řada politiků, tak tady vůbec nesedíme. Snad by tu sedělo pár právníků nad novelou zákona o jednacím řádu Sněmovny, nebo pár aktivistů nad zákonem zavádějícím transparentní veřejné konzultace k legislativě. Anebo pár kriminologů nad nedostatky ve stíhání korupce. 

Zde zde zastupuji právnické a fyzické osoby sdružené v APA, které se věnují něčemu tak nudnému, jako je poradenství v oblasti legislativy, strategickému poradenství v regulovaných oblastech. K tomu logicky patří i komunikace s těmi, kteří legislativu tvoří, tedy úředníky a poslanci, i těmi, kdo jí implementují, tedy regulátoři. To se nazývá lobbing. 

Hned v úvodu důvodové zprávy návrhu zákona o regulaci lobbování stojí, že je regulace obtížná “kvůli neochotě mnoha fakticky lobbujících aktérů se k lobbistické činnosti přihlásit, resp. ji za lobbování označit.” Dává stávající návrh nějakou naději, že by to mělo být jinak?

Rovnou odpovídám, že nikoli:

Již název lobbista je tak nenapravitelně zprofanovaný, že každý, kdo najde důvod a vylobuje si ho u poslanců, se z jeho působnosti bude chtít vyvléknout (o tom je právě spornost definice soustavnosti/jednorázovosti lobbingu, zahrnutí komory, asistentů apod.). 

Reguluje se jen tvorba zákonů, nikoli distribuce peněz typu dotací, veřejných zakázek (kraje, obce, ministerstva…). Položme si otázku, kde dochází ke korupci, a nebo kde si veřejnost myslí, že dochází ke korupci? Je to u zákonů, které platí pro všechny stejně, nebo při přidělování peněz a zakázek konkrétním lidem a firmám? Ano, jistě vylovíte z paměti několik případů, kdy ze zákona benefitoval jeden konkrétní subjekt nebo odvětví (solární dotace, biopaliva, windfall tax) – zkuste si na ně cvičně aplikovat tento zákon a zjistíte, že by tomu sebelepší zákon nezabránil. Uvědomme si, že odpovědnost za všechny případné nepravosti či zločiny neleží na lobistech, ale na zákonodárcích.

A tím se dostávám k další slabině zákona: všechny povinnosti budou na těch poctivých lobbistech, kteří se do rejstříku zapíší, nikoli na těch, kdo rozhodují. Žádný lobbista o zákonech nehlasuje. Bude jen na dobré vůli lobbovaného, jestli lobbistu do tzv legislativní stopy zapíše.

Co bude výsledkem:

• Registr se bude plnit “neškodnými” zápisy poctivých domácích a mezinárodních firem a jejich konzultantů, kteří mají kulturu “compliance” i nesmyslných zákonů, protože si svojí pověst hlídají a dodržují všechna pravidla.
• Kdo bude mít cokoli např. obchodně citlivého, tak mu zákon dává dostatek možností, jak se zápisu legálně vyhnout prostřednictvím některé z výjimek.

Žádnou korupci díky němu ani ostříží zrak nevládních organizací neodhalí (ta probíhá jinde než při tvorbě zákonů).

• Vznikne bariéra nedůvěry mezi byznysem a politiky, resp. úředníky, která povede k pravému opaku – omezení komunikace a tím i zhoršení diskuse nad vznikající legislativou (Je lobbista v rejstříku? Je to tedy jednorázový lobbing? Co vlastně on o jednání do registru zapíše? Mohu mu důvěřovat?)

• Co s tím?
  • Lepší žádný zákon než špatný zákon (podívejte se do Polska!)
  • Zprůhledněte tvorbu zákonů pro veřejnost: veřejná slyšení, veřejné konzultace, otevření podvýborů veřejnosti
  • Přijměte bruselský Rejstřík transparentnosti – a nevymýšlejme “české cesty”.